Písmo je svého druhu šifra, sloužící ke kódování a následnému předávání informací mezi jedinci a skupinami jedinců, bez ohledu na jejich věkové a sociální zařazení v populaci.
Je-li prioritní písmo samo o sobě s tím, že lidé se novému psacímu vzoru přizpůsobí, a to bez výjimky, aby nemohlo docházet k jakýmkoliv informačním šumům, může autor změny tvořit nové znaky tak, jak ho napadne.
Jsou-li prioritní naopak lidé, respektive jejich schopnost se vzájemně dorozumět, aniž by nový vzor na kohokoliv kladl jakékoliv nadstandardní požadavky, musí autor bezpodmínečně vycházet z toho, jaké písmo tito lidé dosud běžně používají a dobře znají.
Vytvářím-li tedy nový psací vzor pro lidi, musím mít na zřeteli především jejich komfort, nikoliv např. estetické kvality písma.
Měnit zažité, po čtyři generace užívané tvary znaků není možné radikálně. Nelze jednoduše zavřít oči před miliony lidí, kteří je bezpečně, byť po svém, ovládají (a nejedná se jen o 10 500 000 Čechů, ale i 5 400 000 Slováků píšících dle stejného vzoru, 82 200 000 Němců, jejichž abeceda je podobná, 64 100 000 Francouzů, jejichž abeceda je podobná, atd…atd…atd… - viz ukázky v obtýdeníku Tvar).
Kdyby nové psací písmo vycházelo z „tiskacích vzorů“, přestože jsou tyto všeobecně známy již několik století, byly by tímto příští generace výrazně znevýhodněny. Vznikly by jim problémy, které by bez dodatečného zaškolení nedokázaly překonat.
Znaky tiskacích a psacích písmen, jež dosud masově užíváme, jsou totiž v mnoha případech diametrálně odlišné.
Při změně psacího vzoru je také nutno přihlížet k četnosti výskytu jednotlivých znakův textech psaných daným jazykem. Jestliže čeština např. písmena Q, q,Y, X, x užívá minimálně či prakticky vůbec, je logické, že změna jejich tvarů, byť i značná, nebude mít tak závažný dopad, jako např. změna tvaru znaků pro b, i, j, L, l, M, N, p, r, S, s, apod…
Změním-li znak pro jednu nebo dvě hlásky v abecedě, laskavý čtenář si s tím poradí. Bude-li těchto znaků ale více, komunikace začne váznout.
Písmo je navíc nutné posuzovat především jako celek. Jako zcela zásadní vidím požadavek nehodnotit pouze jednotlivé znaky izolovaně, ale ve větných celcích. Jelikož stávající psací písmo je spojované, napojováním jednotlivých znaků mohou vznikat útvary, jež jedinec neovládající daný vzor nerozluští. Nepozná totiž, která křivka patří ke které.
Dosud existující kvanta textů psaných psacím písmem asi těžko obratem ruky zlikvidujeme nebo převedeme do tištěné podoby. I na tuto skutečnost je třeba brát zřetel.
Budou-li autoři příštího psacího vzoru tolerovat napojování pouze některých písmen do skupin, podle toho, zda a kde je možné znaky napojit či volně přiřadit dle jejich tvarů (viz. Comenia Script), vzniknou potíže všem zúčastněným.
Spojováním písmen do skupin ve větách bez striktního dodržování hranic slov povede k nedorozuměním vyplývajícím z nesrozumitelnosti textu. Nezapomínejme, že dnešní uživatelé tiskacího pásma se kdysi učili psát spojované psací, a tudíž s hranicemi slov ve větách žádné problémy nemají.
Bude-li příští psací vzor důsledně nespojovaný, i tak mohou vznikat nedorozumění vyplývající ze splývání slov ve větách. Přesto tyto problémy nikdy nebudou dosahovat tak závažných rozměrů, jako v situaci, kdy lze některé znaky spojovat, jak se to hodí a jiné nikoliv (viz. Comenia Script) - bez ohledu na hranice jednotlivých slov. A čeština má tu vzácnou vlastnost, že přesunem mezer mezi slabikami mohou vznikat slovní spojení naprosto odlišného významu.
Myslím, že především je třeba smířit se s tím, že abecedy máme dvě: tiskací (sloužící k hromadnému šíření informací pomocí strojů) a psací (sloužící převážně k osobní potřebě jednoho každého z nás).
Zredukováním počtu znaků, ať už v psací nebo tiskací formě abecedy, v každém případě vzniknou dalekosáhlé obtíže mnoha milionům lidí, a to v horizontu minimálně několika desetiletí. Tyto obtíže nemůže jakákoliv momentální výhoda nikdy vyvážit.
Osobní vkus kohokoliv z nás je v tomto ohledu naprosto nepodstatný.