Články

Existují dva typické extrémy. První z nich je skepse vůči jakékoliv grafologii vůbec, která je označena jako cosi iracionálního, něco na způsob věštění z kávové sedliny, aniž by byly pochopeny alespoň základy psychologie výrazu. To je postoj typický pro intelektuální skeptiky. Opačným extrémem je naivní důvěra v každého, kdo o sobě říká, že je grafolog, často doprovázená očekáváním, že tak relativně náročnou diagnostickou metodu je možné si osvojit za několik desítek hodin, jak inzerují nejrůznější kurzy (reklama ale přece nebývá vždy pravdivá).
Základem, ze kterého je snad možné situaci v grafologii lépe porozumět, je fakt, že ve skutečnosti neexistuje jedna grafologie, ale řada různých grafologických směrů a metod. Od typicky laických – jež se podobají výkladu snů z lidových snářů, po systematicky odborné – které vycházejí z aplikace psychologie výrazu a symbolu.
Dalším podstatným faktem je, že grafologie patří mezi ty diagnostické metody, které mají tzv. nízkou míru objektivity, což znamená, že jejich použitelnost a úspěšnost závisí vysokou měrou na kvalitě – tj. vzdělání, zkušenostech a úrovni sebepoznání osobnosti, jež tyto metody používá. Podobně jsou na tom však všechny tzv. projektivní metody (např. Rorschachův test, Lüscherův test atd.).
Jestliže tedy i přes výše uvedenou komplikovanou situaci na poli grafologie zkoušíte najít dobrého grafologa, případně grafologický kurz, snad Vám mohou být užitečné následující poznámky, na které máte plné právo se informovat:
(pozn.: podobně jako je klient požádán, aby vyplnil dotazník týkající se žádosti o rozbor, také grafolog by měl na požádání vyplnit dotazník poskytující informace o jeho vzdělání apod.)

1. Vzdělání

Grafolog by měl být schopen předložit doklad o svém odborném vzdělání. To by mělo zahrnovat minimálně 100 – 200 hodin základního kurzu. Toto základní vzdělání přirozeně předpokládá rozšíření o hodiny samostudia, odborných konzultací atd.

2. Doklad o vzdělání

Na dokladu o vzdělání by měl být vytištěn název organizace, která se vydáním tohoto dokladu do jisté míry zaručuje za kvalitu práce grafologa. (Pozn. – je třeba odlišit doklad o absolvování, resp. o vychození, od skutečného dokladu o vykonání závěrečných zkoušek. Např. v ČGK absolvovalo řádově několik set studentů, avšak diplom s číslovaným razítkem získalo pouze několik desítek).

3. Záruka kvality práce grafologa

Grafolog by měl být schopen uvést která organizace, případně kteří kolegové se za jeho práci zaručují, s kým svou práci pravidelně konzultuje atd.

4. Specializace grafologa

Grafolog by měl být schopen uvést na jakou oblast aplikace grafologie se specializuje (např. osobní poradenství, personalistika atd.), případně podat ověřitelné informace o některých svých dřívějších zakázkách.

5. Publikační činnost

Důležitá je také publikační činnost grafologa. Dobří grafologové většinou nepublikují v bulvárních časopisech a novinách. Těžištěm jejich publikační činnosti nejsou také knihy rozebírající populární osobnosti z několika slov textu apod.

6. Grafologická metoda

Grafolog by měl být schopen uvést jakou metodu při své práci používá (např. metoda vyvozování psychických vlastností z jednotlivých znaků, podobně jako metoda určování třídy úrovně rukopisu – patří do grafologického muzea, protože jejich spolehlivost je nízká).

7. Kontrakt o rozboru rukopisu

Grafolog by měl s klientem uzavřít jasný kontrakt o rozboru rukopisu – zahrnující blíže specifikovanou zakázku, přibližnou cenu atd.

8. Etika

Grafolog by měl provádět rozbor rukopisu pouze se souhlasem pisatele (až na výjimky- viz Doporučený etický kodex grafologa). Měl by také respektovat soukromí pisatele a být v tomto smyslu diskrétní.

9. Přínos a limity grafologie

Grafolog by měl být schopen vysvětlit jaké jsou limity grafologie a v čem může být klientovi skutečně užitečná (např. při vhledu do osobnosti pisatele, ne však pro skutečné terapeutické zpracování problému).

Sám základní předpoklad praktických grafologů, že na základě písma jednotlivce lze určit jeho povahové vlastnosti, jeho stavy, případně i jiné osobní znaky, může být podroben pochybnostem. Skutečně se také stává, že některá písma poskytují k tomuto určení velmi málo podkladů. Současná psychologie proto zařazuje zkoumání těchto vztahů do širšího oboru, kterému se říká psychodiagnostika.
Úkolem diagnostiky je zjistit, jaké jsou duševní vlastnosti nebo stavy zkoumaného jedince na základě jeho projevů. Tedy na základě projevů ústních a písemných, na základě jeho gest, třeba i chůze a mimo jiné také na základě písma. Psycholog, který má před sebou osobu proto, aby o ní něco zjistil, podrobuje ji zkoumání různými diagnostickými prostředky. Zpravidla používá takových diagnostických pomůcek více. Je totiž známo, že jeden diagnostický prostředek sám o sobě nebývá spolehlivý. Tak například používáme rozhovorů s osobou, ale také jejího písemného vyjádření. Můžeme použít písma jako diagnostického prostředku a vedle toho třeba testu nebo rozboru hlasu. A teprve kombinací několika diagnostických prostředků dostáváme výstižnější, spolehlivější a také celistvější názor na osobnost.
Praktická grafologie, která se opírá jedině o písmo, je tedy vystavena riziku omylu. Odborníci zjišťovali, jak velké je toto riziko. Ukázalo se, že záleží na tom, kdo určení osobních rysů na základě písma provádí, zda je to zkušený odborník. A za druhé záleží na tom, o jaký případ písma a osoby jde. Některé osoby se v písmu projevují méně, jiné více. Stanovení osobních vlastností a stavů na základě jakéhokoliv projevu, tedy i písma, je však věcí psychologie. Proto každý, kdo odpovědně tento výklad provádí, musí být psychologem. Dřívější grafologové byli v tomto ohledu velmi často nevzdělaní.

Jak asi a kdy přišli lidé na to, že jsou nějaké vztahy mezi písmem a některými vlastnostmi i stavy člověka?

Na to se přišlo z několika pramenů, ale za nejdůležitější považuji ten, kterému se říká fyziognomika. Fyziognomika usuzuje na základě vnějšího vzhledu a projevu člověka na to, jaký je uvnitř, jaké jsou jeho duševní vlastnosti a stavy. Fyziognomika byla velmi populární v 18. století, ale tenkrát nedospěla k vědeckým výsledkům. Přesto však dala podněty k dalšímu vývoji zkoumání vztahů mezi projevy člověka a jeho vnějším vzhledem na straně jedné a duševními rysy a stavy na straně druhé.

Není to příliš odvážné tvrdit, že existuje určitý dost přesný vztah mezi písmem a jednotlivými a velmi specifickými vlastnostmi a stavy člověka?

Tento problém musím vyložit trochu podrobněji. Nejprve je třeba, aby byl každý písemný projev popsán podle určitých kategorií. Ty kategorie jsou dvojí: speciální (jako je tvar např. „a“, „t“ či jiných písmen nebo háčků a čárek) a obecnější (např. je-li písemný projev pravidelný nebo naopak, je-li v celém písemném projevu stálý tlak na podložku nebo je-li proměnlivý apod.).
Ukázalo se, že vztah mezi těmi prvními vlastnostmi písma, tedy rysy speciálními a psychickými rysy a stavy, je velmi volný. Naproti tomu vztah mezi obecnějšími znaky písma (jako je pravidelnost či nepravidelnost sklonu nebo průměrný tlak na podložku a tlak na držátko), které se dají vysoudit z hotového písemného produktu, je určitější. Ale ani zde neexistuje jednoznačné přiřazení mezi určitou vlastností písma a určitou duševní vlastností, případně stavem. Každý znak písma je z tohoto hlediska víceznačný. A naopak: každý duševní rys nebo stav se může projevovat v písmu několikerým způsobem.
Aby se dospělo k přiřazení jednoznačnému, je třeba vlastnosti písma kombinovat. Tím se dosáhne jisté pravidelnosti přiřazení znaků písma ke znakům duševním. Ovšem i tak tu neexistuje přísná zákonitost, nýbrž jenom pravděpodobnost, kterou lze statisticky zjišťovat jako menší nebo větší. Žádný diagnostický prostředek, tedy ani písmo, nemá přiřazení stoprocentní.

Jak to vypadá s grafologií u nás v Československu?

Zde bych především vzpomněl významného grafologa, který působil v Chomutově a v Praze, Viléma Schönfelda. Věnoval se také speciálním vědeckým výzkumům, sledoval např. souvislosti písma a duševních vlastností u tuberkulózních pacientů a u lékařů různých specializací a také souvislosti písma a inteligence měřené testy. Byl žákem zakladatele vědecké grafologie L. Klagese. Ve své knize „Učebnice vědecké grafologie“ podává V. Schönfeld velmi srozumitelný výklad tohoto učení, doplněný některými novějšími zřeteli. Ale i této soustavě chybí statistické ověření.
Ostatní česká a slovenská grafologická literatura má hodnotu menší. Bylo však nesprávné, že se v minulých letech grafologie zcela odsuzovala. Dělo se to zřejmě na základě toho, že praktická grafologie není ničím stoprocentně spolehlivým. Tento fakt také brzdil další vědecký výzkum písma u nás. Naši odborní psychologové se psychologii písma, a tím i kritice a zhodnocení praktických grafologů, věnovali velmi málo. V tomto ohledu zaostáváme za celou řadou zemí.

A jak hodnotíte současnou úroveň grafologie vůbec?

Nebudu hodnotit grafologickou praxi, ale jen psychologii písma. Ta se na některých vysokých školách a výzkumných ústavech nyní horlivě pěstuje. Pokrok proti dřívějšímu průkopnickému stadiu je v tom, že se písmo jakožto diagnostický prostředek podrobuje stejně přísným měřítkům prověřování jako všechny ostatní diagnostické pomůcky. Tak už se např. alespoň předběžně dospělo k tomu, že se stanoví tzv. faktory písma, to jest ty obecné rysy, které jsou pro psychologii velmi důležité. Vedle toho se experimentálně i statisticky zkoumají souvislosti mezi těmito jednotlivými faktory a osobnostními vlastnostmi, které se zjišťují dotazníky, projektivními testy a podobně.

Mohl byste jako psycholog říci, kdo se může stát dobrým grafologem, zda je k tomu třeba nějakých zvláštních schopností?

Je k tomu třeba jak schopností, tak vzdělání. Nejdůležitější vzdělání pro praktického grafologa je vzdělání psychologické. Pracuje-li grafolog bez součinnosti s ostatním aparátem psychologické diagnostiky, nemůžeme jej považovat za seriozního odborníka. Schopnost pro tento obor psychodiagnostiky musí být zvláštní. Už v praxi se ukázalo, že někteří lidé reagují na odlišnost výrazu písma velmi málo a jiní zase velmi intenzivně.

Jaké je podle Vás místo grafologie, její správné zařazení?

Zde bych především opakoval, že grafologii jako samostatné povolání nelze považovat za seriozní. Takový grafolog velmi snadno, zvláště ve spolupráci s časopisy, upadá do šarlatánství. Diagnóza na základě vlastností písma, spojená s užitím dalších psychodiagnostických nástrojů, však může být velmi užitečnou pomůckou tam, kde k psychologům, psychiatrům a podobným pracovníkům přicházejí lidé se svými duševními problémy a kde se chtějí přeorientovat ve svém životě.
Nelze vyloučit, že někdy v budoucnosti i naši psychologové budou mít možnost se o této metodě blíže poučit. Dosud je tu hlavní závadou malá dostupnost potřebných zahraničních pramenů.

Pozn.: pojmy „grafologie“ a „psychologie písma“ se dnes již většinou striktně nerozlišují, Česká grafologická komora považuje oba názvy za rovnocenné.

Univ. prof. RNDr et PhDr VLADIMÍR TARDY

Doc. PhDr Milan Nakonečný

Mezi nejvýznamnější české psychology uzavírajícího se dvacátého století patřil nepochybně Vladimír Tardy svým systematickým encyklopedickým věděním, které uplatnil v řadě významných spisů především teoretické a historické povahy a ve svých zajímavých a informativních vysokoškolských přednáškách.
Tardy se narodil 18. září 1906 v Lounech v rodině protestantského duchovního. Na Karlově univerzitě vystudoval nejprve matematiku a fyziku (doktorát 1931) a potom filozofia psychologii (doktorát 1936). Stal se nejprve gymnaziálním profesorem matematiky a fyziky, současně se však zabýval filozofií, zejména noetikou a byl považován za neopozitivistu. Svůj hluboký zájem o psychologii uplatňoval jako spolupracovník Psychotechnického ústavu a později Ústavu lidské práce. Po druhé světové válce se přihlásil k marxismu a stal se jedním z mnoha intelektuálů, kteří dočasně uvěřili v perspektivy komunismu. Působil na Vysoké škole politické a sociální (kde se ideově střetával se sociologem O. Machotkou). Později působil na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde vedl katedru psychologie a kde se stal i děkanem. Kromě obecné psychologie zde přednášel i logiku. Profesorem psychologie byl jmenován v r.  1949. V r. 1959 pak působil na Filozofické fakultě UK, kde přednášel obecnou psychologii a psychologii osobnosti. V r. 1967 se stal prvním ředitelem Psychodiagnostického ústavu ČSAV v Praze. Svůj bytostný odklon od svých dřívějších ideových postojů projevil tím, že se stal signatářem „Charty 77“.
Je autorem řady vysokoškolských skript z obecné psychologie, psychologie osobnosti a dějin psychologie a řady vědeckých, zejména kriticko-teoretických prací (v čas. Čs. psychologie a jinde). Jeho doménou byla zejména psychologie osobnosti, s níž spojoval svůj vysoce erudovaný a praktický zájem o grafologii. Působil dojmem přísného uzavřeného člověka-vědce, ale vyznačoval se lidskostí, zásadovostí a svědomitostí. Zemřel v Praze 18. dubna 1987.

(Doc. PhDr Milan Nakonečný v současné době působí jako vedoucí katedry pedagogiky a psychologie na pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a vedoucí katedry andragogiky a personálního řízení na filozofické fakultě Univerzity Karlovy)